0
0 z/m

kapitola 1 strana 2

Ale to již za ním přicházejí do jeho útulku, vytahují ho, ještě docela útlého v jeho nové kůži, z toho stinného ústraní a vrhají ho na drsný vzduch, mezi otrlé lidstvo, jehož pošetilosti a nenávisti má ihned přijmout za své a odpykávat, třebaže je nechápe. Petr byl volán na vojnu se svými vrstevníky, osmnáctiletými chlapci. Za půl roku bude vlast potřebovat jeho tělo. Válka se ho dožaduje. Už jen šest měsíců mu popřává. Šest měsíců! Kdyby aspoň bylo možné prožít toho půl roku bezmyšlenkovitě! Zůstat v těchto podzemních chodbách! Nespatřit již nikdy kruté denní světlo...! Pohroužil se s uhánějícím vlakem do tmy a zavřel oči... Když je otevřel, na několik kroků před ním, oddělena od něho dvěma cizími těly, stála dívka, jež zrovna přistoupila do vozu. Napřed z ní uviděl jenom jemný profil pod stínem klobouku, světlou kadeř na pohublé tváři, světélko na líbezném líčku, krásnou linii nosu a vyklenutého rtu a pootevřená ústa, ještě teď rozechvělá spěšnou chůzí. Vešla mu do srdce dveřmi jeho očí; vešla tam celičká a dveře se za ní zavřely. Všechny venkovní zvuky zmlkly. Ticho. Klid a mír. Byla tam. Nedívala se na něho. Ba ještě ani nevěděla, že Petr je na světě. Ale byla v něm! Držel její němý obraz schoulený v náručí a neodvažoval se ani dýchat, aby ji neovanul jeho dech... V příští stanici tlačenice. Lidé se s křikem hrnuli do vozu již plného. Vlna lidských těl Petra strhla a nesla s sebou. Nad klenbou podzemní dráhy, tam nahoře v městě, temné výbuchy. Vlak se znovu rozjel. V té chvíli nějaký vyděšený muž, který si zakrýval rukama tvář a sestupoval ke stanici podzemní dráhy, se najednou skutálel ze schodů. Lidé ve vlaku ještě zahlédli, jak se mu mezi prsty řine krev... A znova černá chodba a temnoty... Ve voze zděšené výkřiky: "Němci jsou tady...!" V tom všeobecném vzrušení všechna natlačená těla splývala v jeden celek a Petrova dlaň přitom uchopila ruku zlehka se ho dotýkající. A když zdvihl oči, spatřil, že je to Ona. Nevytrhla mu svou ruku. Na stisk jeho prstů odpověděly prsty vzrušeně, trochu křečovitě sevřené, a potom její měkká, horká ruka zůstala nehybně ležet v jeho dlani.