0
0 z/m

kapitola 2 strana 1

Petr Aubier bydlel u rodičů nedaleko Clunyjského parčíku. Jeho otec byl soudce; bratr, o šest let starší, šel dobrovolně na vojnu hned na začátku války. Dobrá měšťanská rodina, počestní občané, hodní, srdeční, lidsky cítící lidé, kteří se nikdy neodvážili samostatně myslet a pravděpodobně ani netušili, že by něco takového bylo možné. Pan sudí Aubier, člověk hluboce čestný a nesmírně vážně plnící své úřední povinnosti, by byl rozhořčeně jako nejhorší pohanu odmítl podezření, že by jeho rozsudky mohly být diktovány něčím jiným než smyslem pro spravedlnost a hlasem svědomí. Ale hlas jeho svědomí nikdy nemluvil (nebo lépe ani nezašeptl) proti vládě. Bylo to svědomí už od narození úřednické. Myslilo vždycky státotvorně, podle měnících se poměrů, ale vždycky neomylně. Na vládnoucí moc se díval jako na posvátnou samozřejmost. Upřímně se obdivoval těm spěžovým 1 duším, těm slavným svobodomyslným a neoblomným soudním úředníkům minulých časů: a snad se v duchu pokládal za jednoho z jejich rodu. Byl to takový starosvětský horoucí obhájce právního řádu, zatížený stoletím republikánské otročiny.