0
0 z/m

kapitola 2 strana 2

Paní Aubierová byla stejně dobrá křesťanka, jako byl její manžel dobrý republikán. Stejně upřímně a poctivě, jak pan Aubier ze sebe dělal poslušný nástroj moci proti každému projevu svobody neschválenému úředně, paní Aubierová mísila v úplné čistotě srdce nábožné modlitby s oněmi vražednými tužbami, jež tenkrát ve všech evropských zemích rozněcovali v zájmu války katoličtí kněží i protestantští pastoři, židovští rabíni i pravoslavní popi, noviny i vlastenečtí občané. - A oba, otec i matka, zbožňovali své děti, pociťovali jakožto praví Francouzi hlubokou, opravdovou lásku jenom k nim, všechno by jim byli obětovali, a aby se nijak nelišili od ostatních, bez váhání je obětovali. Komu? Neznámému bohu. Za všech časů Abrahám vodil Izáka na hranici. A jeho slavné šílenství je podnes příkladem pro ubohé lidstvo. V této rodince, jak tomu bývá velmi často, vzájemná příchylnost byla veliká, a srdečnost žádná. Jak by mohl být upřímný, svobodný myšlenkový styk mezi lidmi, z nichž každý se bojí vidět jasně do vlastního ducha? Člověk, ať si myslí cokoli, vždycky ví, že jistých dogmat je třeba dbát: a je-li to nepříjemné již tenkrát, když dogmata jsou tak nevtíravá, že zůstávají ve svých vyznačených mezích (jak tomu obyčejně bývá u dogmat náboženských), co teprve potom, když chtějí zasahovat do života, když jej chtějí celý ovládat a řídit, jak to dělají naše dogmata světská a obecně závazná! Jen zkuste zapomenout na dogma Vlasti! Nové náboženství zavedlo lidský rod nazpět k Starému zákonu. Nestačila mu zbožnost rtů a takové nevinné, hygienické a směšné náboženské úkony, jako je zpověď, páteční posty a nedělní klid, úkony, které dráždívaly naše "filozofy" v dobách, kdy národ byl - za vlády krá- lů - ještě svoboden. Dnes chtělo toto nové náboženství všechno, a méně než všechno mu nestačilo; celého člověka chtělo, jeho tělo, jeho krev, jeho život i jeho myšlenky. Hlavně jeho krev. Od časů mexických Aztéků bůh války ještě nikdy nevychlemtal tolik krve. Bylo by velmi nespravedlivé říkat, že vyznavači tohoto božstva tím netrpěli. Trpěli, ale věřili. Ó lidé, moji ubozí bratři, pro něž i utrpení je důkazem božství...! Pan i paní Aubierovi trpěli stejně jako všichni, a stejně jako všichni pokorně, oddaně věřili. Ale takové zapření srdce, smyslů a zdravého rozumu nebylo možné žádat od jinocha.