0
0 z/m

kapitola 2 strana 3

Petr by byl rád pochopil, aspoň co ho tísní. Kolik otázek ho pálilo, a nesměl je vyslovit! Neboť prvním slovem všech jeho otázek bylo: "Ale vždyť tomu nevěřím!" - Už tedy rouhání. - Ne, nemohl mluvit. Byli by se na něho dívali s poděšeným, pohoršeným úžasem, byli by trpěli, byli by se za něho styděli. A protože byl v onom tvárném věku, kdy se duše - s povrchem ještě příliš hebkým - pokrývá vráskami při sebemenších závanech zvenčí a rozechvěně se utváří pod jejich letmými dotyky, cítil se také on sám již napřed smuten a zahanben. Ach, jak pevně oni všichni věřili! (Ale věřili opravdu? A všichni?) Jak to tedy dělali? - Nebylo odvahy zeptat se na to. Člověk, který jediný nevěří v prostředí, v němž všichni ostatní věří, je jako někdo, komu chybí nějaký orgán, možná zbytečný, ale orgán, který všichni ostatní mají; takový člověk stydlivě ukrývá svou nahotu před cizími pohledy. Úzkosti mladého hocha by mohl pochopit jediný člověk: jeho starší bratr. Petr zbožňoval Filipa tak, jak malí sourozenci často (v nejtajnějším skrytu svého nitra) zbožňují staršího bratra, starší sestru, do- spělejšího kamaráda, ba mnohdy pouhou chvilkovou, hned zase zmizelou vidinu - to, co v jejich očích ztělesňuje úhrnný sen o tom, čím by sami chtěli být a co by chtěli milovat: čisté touhy a s nimi smíšené oba- vy o budoucnost. Starší bratr si povšiml Petrovy prostinké úcty a lichotilo mu to. Dříve se také snažíval číst v jeho srdci a šetrně mu vše vysvětloval; neboť třebaže byl tělesně statnější, byl stejně jako on uhněten z oné jemné hmoty, která u nejlepších mužů v sobě má trochu ženskosti a nestydí se za to. Ale přišla válka a vytrhla ho z jeho života a práce, z jeho studií, z jeho snů dvacetiletého jinocha a z důvěrného styku s mladším bratrem. V opojném ideálním zanícení, kterým na začátku války vzplanul, to všechno odvrhl jako bláhový pták vzlétající do výše s hrdinskou a nesmyslnou iluzí, že jeho zoban a jeho drápy ukončí válku a obnoví na zemi vládu pokoje a míru. Od té doby se pták dvakrát nebo třikrát vrátil do hnízda, bohužel pokaždé oloupen zas o trochu peří. Ztratil již mnohé iluze, ale trpěl tím tak krutě, že o tom nemohl mluvit. Styděl se, že v ně věříval. Jak býval hloupý, že nedovedl vidět život, jaký skutečně je!