0
0 z/m

kapitola 2 strana 4

Teď horlivě strhat z něho šalebné závoje čarovných přeludů a přijímat jej stoicky, ať je, jaký chce. Netrestal jenom sám sebe, vlastní trýznivá bolest ho ponoukala, aby své iluze trestal také v srdci mladšího bratra, neboť i tam je nalézal. Při prvním Filipovu návratu z pole Petr, když přispěchal s palčivou láskou v samotářské duši, hned byl zmrazen bratrovým uvítáním: Filip se choval ovšem ještě stále srdečně, ale v jeho hlase se ozývala jakoby nějaká zatrpklá iro- nie. Otázky, jež se hrnuly Petrovi na rty, byly okamžitě sraženy nazpět. Filip je viděl blížit se a kosil je jediným slovem, jediným pohledem. A Petr se po dvou třech pokusech schoulil do sebe se srdcem sevřeným úzkostí. Již bratra nepoznával. Filip zato poznával Petra velmi dobře. Poznával v něm to, čím ještě nedávno sám býval a čím už nemohl být. A oplácel mu to. Hned potom toho litoval, ale nijak to nedával najevo a začínal znovu. Trpěli oba; také zde se však projevilo nedorozumění tak časté; jejich utrpení, třebaže si bylo velmi podobné, místo aby je sbližovalo, vzdalovalo je od sebe. Jediný rozdíl mezi nimi byl v tom, že starší bratr věděl, že trpí stejně, kdežto Petr se domníval, že je se svým utrpením sám a že nemá, komu by se s ním svěřil. Proč se tedy se svou vnitřní trýzní neuchýlil k vrstevníkům, k spolužákům? Zdálo by se, že ti mladí by se měli semknout a být si vzájemnou oporou. Ale nic takového nebylo. Smutný osud je naopak rozptyloval, tříštil je na malé skupiny a i v těchto skupinkách je udržoval v ustavičné nedostupnosti a uzavřenosti jedněch před druhými. Ti z nich, kteří nejméně přemýšleli, vrhli se slepě, střemhlav do válečného víru. Většinou však se od války zhnuseně odvraceli a necítili v sobě nic společného s předcházejícími generacemi; v ničem nesdíleli jejich vášně, naděje a nenávisti; přihlíželi tomu zběsilému počínání podobně, jako se střízlivý dívá na opilce. Co také mohli dělat proti tomu běsnění? Mnozí z nich založili malé revue, ale jejich jepičí život dohasínal pro nedostatek vzduchu hned při prvních číslech; cenzura znemožňovala volné dýchání; všechno myšlení bylo neprodyšně uzavřeno pod vývěvou. Nejušlechtilejší z těchto mladíků, příliš slabí, aby se vzbouřili, a příliš hrdí, aby naříkali, věděli, že je čeká vražedný válečný meč.