0
0 z/m

kapitola 2 strana 5

A zatímco čekali, než dojde také na ně, aby šli na jatky, pozorovali a mlčky posuzovali, každý pro sebe, trochu pohrdavě a velmi ironicky. Z pohrdavého odporu k stádnímu myšlení se vrhali do jakéhosi duchovního a uměleckého egoismu, do idealistického senzualismu, v němž se štvané já dožadovalo svých práv proti lidské pospolitosti. Byla to pospolitost směšná: jevila se těm mladíkům jenom v podobě pospolitě páchaného a pospolitě trpěného vraždění! Předčasná zkušenost spálila jejich iluze jako jarní mráz: viděli, jak ironicky posuzují jejich iluze starší bratři a druhové a jak, třebaže v ně nevěří, platí za ně svými životy. Nedůvěřovali již ani svým vrstevníkům, nedůvěřovali již žádnému lidskému tvoru. Ostatně důvěřovat někomu, svěřovat se někomu se svými myšlenkami, to se tenkrát věru nevyplácelo! Každý den přinášel nějaké nové udání, neboť vláda odměňovala a podněcovala horlivost vlasteneckých udavačů. A tak se tito hoši z malomyslnosti, z opovržení, z opa- trnosti nebo ze stoického pocitu své duchovní osamocenosti velmi málo svěřovali jedni druhým. Petr mezi nimi nemohl najít důvěrného přítele, toho Horatia, jehož hledávají osmnáctiletí Hamleti. Hrozil se svěřovat své myšlenky veřejnému mínění (té pouliční děvce), ale toužil svobodně sdružit svého ducha s dušemi, jež by si sám zvolil za přátele. Byl příliš útlý, aby si dostačoval sám. Trpěl tím všeobecným utrpením. Drtilo ho svou spoustou bolesti tím více, že on sám ji přepínal; lidstvo ji přece jen snáší prostě proto, že má kůži otrlejší, než je jemná pokožka útlého mladíka. Zato však nijak nepřepínal nesmyslnost těch bolestných obětí, a ta ho trýznila ještě více než utrpení světa. Nic neznamená utrpení, nic neznamená smrt, jestliže vidíme, proč trpíme, proč umíráme. Oběť je slastná, jestliže chápeme, proč jsme obětováni. Ale může dorůstající jinoch chápat smysl světa a jeho rozbrojů? Co ho může, je-li upřímný a zdravý, zajímat na té surové řeži národů, dorážejících na sebe jako tupohlaví berani nad propastí, do níž se nakonec všichni zřítí? Vždyť cesta byla dosti široká pro všechny! Proč tedy tak zběsile touží zničit sami sebe? Nač ty pyšné vlasti, ty lupičské státy, ty národy vychovávané k vraždění jako k nějaké povinnosti!