0
0 z/m

kapitola 3 strana 1

A přece se nic nezměnilo. Byl ve svém pokojíku, plném papírů a knih. Všude kolem známý domácí ruch. Na ulici trubka oznamovala, že nebezpečí minulo. Na schodech spokojeně tlachali nájemníci, vracející se ze sklepních úkrytů. V poschodí nad Petrovou hlavou bylo slyšet chorobně vzrušené, stále sem tam přecházející kroky starého souseda, který již mnoho měsíců očekával návrat nezvěstného syna. Ale v Petrově pokojíku již nebylo číhajících tísnivých myšlenek, jež tam zanechal. Stává se někdy, že zazní neúplný akord, drsně a chraptivě; zanechává ducha v nepokoji až do chvíle, kdy se k němu připojí nový tón a sloučí nepřátelské nebo chladně si cizí prvky, jako by to byli návštěvníci, kteří se neznají a čekají, až budou představeni. To pak ihned nepříjemné napětí povolí a harmonie plyne od článku k článku. Takový duševní chemický proces provedl toho dne vlahý letmý dotyk dívčí ruky. Petr si neuvědomoval příčinu této změny; ani ho nenapadlo rozbírat ji. Ale cítil, že obvyklá nepřátelskost věcí je najednou ztlumena. Škubavá bolest hlavy vás trýzní již několik hodin: najednou si uvědomíte, že přestala. Jak a kdy odlétla? Jenom snad ještě vzpomínka na ni tiše bzučí ve spáncích... Petr nedůvěřoval tomuto novému klidu. Podezíral jej, že pod chvilkovým uklidněním skrývá ještě trýznivější návrat vnitřního utrpení, až nabere dechu. Znal již dočasné úlevy, jež skýtá umění. Vnikne-li nám do očí božská proporce linií a barev anebo zazní-li nám v rozkošnicky vnímavé a zvučné ulitě ucha krásné měnivé hry akordů rozvíjejících se a splývajících jeden s druhým podle zákonů harmonie, pociťujeme v nitru mír a jsme zaplaveni radostí.