0
0 z/m

kapitola 3 strana 2

Ale toto záření přichází zvenčí; je to, jako by nás teplo nějakého dalekého slunce drželo v opojení vysoko nad naším životem. Netrvá to dlouho; pak zase klesáme na zem. Umění poskytuje vždy jen chvilkové zapomenutí na skutečnost. Petr se strachem čekal totéž zklamání. - Ale tentokrát byl rozzářen z nitra. A ze skutečného života nezapomínal nic. Všechno se to však harmonicky ladilo. Vzpomínky i ty nové myšlenky. Dokonce i neživé předměty, knihy a papíry v jeho pokojíku oživovaly a stávaly se opět zajímavými, jeho duchovní růst byl již několik měsíců zaražen, jako když je mladý stromek v plném květu spálen "ledovými muži". Nebyl z těch praktických mladíků, kteří využili všech studijních úlev poskytovaných nastávajícím vojákům, aby chvatně dosáhli vysvědčení u shovívavých examinátorů. A o nic více nepociťoval zoufalou dychtivost jinochů, kteří, když před sebou vidí blízkou smrt, nenasytně polykají dvojnásobná sousta a hltají tolik vědomostí, že si je nikdy nebudou moci ověřit ve skutečném životě. Neustálý pocit prázdna, které bylo na konci, prázdna, které bylo vespod, všude skryto pod krutým a nesmyslným šalebným zevnějškem světa, ten pocit podrýval každé jeho nadšení. Dychtivě se vrhal ke knize, k nové myšlence - ale hned se zarazil, hned zase zmalátněl. Nač to? Nač se učit? Nač se obohacovat, když je nutné všechno ztratit, všechno opustit, když nám nic nenáleží? Aby lidská činnost, aby učenost měla smysl, k tomu je nezbytně třeba, aby jej měl také život. Přitom žádné úsilí ducha, žádná pokorná touha srdce nikde neviděla smysl života. A tu najednou se ten smysl objevil sám od sebe... Život měl najednou smysl... Co to tedy bylo? - A když tak hledal, odkud září ten úsměv v jeho nitru, spatřil pootevřená dívčí ústa a rty mu zahořely touhou přitisknout se na ně.