0
0 z/m

kapitola 4 strana 3

Podívaná na ubožáka obhajujícího svou hlavu, které se houževnatě domáhal státní žalobce, bavila celou Paříž, neboť její zálibu v takových divadlech neukojila ani čtyři léta války a deset miliónů padlých, zhroucených za kulisami. Ale Petr byl zaujat jen a jen oním tajemným hostem, který ho navštívil. Jak zvláštní je prudkost a síla takových obrazů lásky, vtištěných v nejhlubším nitru ducha, a přece bez jasných obrysů! Petr by nebyl dovedl popsat podobu její tváře, barvu očí nebo linii rtů. Nalézal z toho v nitru jenom vzrušený dojem. Všechny jeho pokusy o zpřesnění toho obrazu se končily pouze tím, že jej zkreslovaly. A o nic lépe se mu nedařilo, když začal ten obraz hledat v pařížských ulicích. Každou chvíli se mu zdálo, že ji vidí. Tu to byl úsměv, tu mladá, bílá šíje, tu nějaký zásvit v očích. A krev mu bušila v srdci. Ale nebyla žádná, naprosto žádná podoba mezi těmito chvilkovými obrazy a oním obrazem skutečným, který hledal a který, jak byl přesvědčen, miloval. Což jej nemiloval? Ale ovšem, miloval; a právě proto jej viděl všude a ve všech podobách. Neboť každý úsměv, každé světlo, každý život je láska. A chtít ji vidět v přesné podobě, to by znamenalo oklešťovat ji. Přece však po této přesné podobě toužíme, abychom svou lásku mohli sevřít v náručí a zmocnit se jí. I kdyby ji už nikdy nespatřil, to věděl, že docela jistě je a že znamená útočiště pro jeho duši. Přístav v té světové vichřici. Maják v nočních temnotách. Stella Maris, Amor. Lásko, ochraňuj nás v hodině smrti!