0
0 z/m

kapitola 5 strana 2

A ona, když ho viděla, jak se červená, překvapením se za červenala také. Dříve než popadl dech, laňka již odcupitala. Když se mu síly vrátily natolik, že se mohl obrátit, její sukně již zmizela v zatáčce podloubí, jež ústí do Seinské ulice. Nepokusil se běžet za ní. Opíraje se o mostní roubení, viděl její pohled v plynoucí řece. Jeho srdce mělo na nějaký čas novou pastvu... (Ó drazí pošetilí jinoši!) Za týden potom bloumal Lucemburskou zahradou, zalitou zlatou lahodou slunce. V tom truchlivém roce tak zářivý únor! Snil při otevřených očích a nevěděl už ani přesně, zdali sní o tom, co vidí, nebo zda vidí to, o čem sní: v jakési žíznivé roztouženosti, v nitru snad šťasten, snad nešťasten, zamilován a napojen láskou stejně jako sluncem, usmíval se, když tak kráčel s roztěkanýma očima, a rty se pohybovaly, aniž o tom věděl, a říkaly něžná, nijak spolu nesouvisející slůvka, jakoby nějakou píseň. Šel s pohledem sklopeným k zemi; a najednou, jako když kolem vás prolétne holub, měl dojem, že kolem něho prolétl úsměv. Obrátil se a viděl, že zrovna prošel kolem ní. A právě v té chvíli také ona obrátila v chůzi hlavu a s úsměvem se na něho podívala. A tu již neváhal a s rukama téměř vztaženýma spěchal k ní s nadšením tak mladickým a čistým, že na něho prostomyslně počkala. Ani se neomluvil. Necítil nejmenší rozpaky. Zdálo se jim, že prostě pokračují v započatém hovoru. "Vy se mi smějete," řekl, "a máte pravdu." "Nesměji se vám." (Měla hlas stejně jako krok živý a pružný.) "Vy sám jste se smál; já jsem se usmála, až když jsem vás tak viděla." "A já jsem se opravdu smál?" "Vždyť se usmíváte ještě teď!" "Teď už vím proč." Nezeptala se ho, proč se usmívá. Šli spolu. Byli šťastni. "To je dnes krásné sluníčko!" řekla. "Novorozené jaro!" "To na ně jste se před chvílí tak usmíval?" "Nejenom na ně. Možná také na vás." "Vy lháři jeden ošklivý! Vždyť mě ani neznáte!" "Jak bych vás neznal! Viděli jsme se přece, už ani nevím kolikrát." "Třikrát i s dneškem."