0
0 z/m

kapitola 5 strana 5

"Vy nejste slečna. Vy jste Lucie a já jsem Petr." Drželi se za ruku; ale nedívali se na sebe, upírali oči k světlé nebeské modři mezi větvemi holých stromů a mlčeli. Proud jejich myšlenek jim procházel rukama a splýval. Řekla: "Tenkrát večer jsme oba měli strach." "Ano," řekl, "a bylo to krásné." (Teprve po chvíli se oba usmáli, když si uvědomili, že každý z nich vyslovil to, co si druhý myslil.) Najednou zaslechla hodiny; rychle mu vytrhla ruku a vstala. "Ach, ale teď už musím pospíchat..." Šli spolu tím drobným chvatným krokem, kterým Pařížanky umějí chodit tak pěkně, že si při pohledu na ně ani neuvědomujeme jejich spěch: tak je ta chůze lehká a přirozená. "Chodíte tudy často?" "Denně. Ale spíš po druhé straně terasy. (Ukazovala na park, na watteauovské stromy.) Obvykle se tamtudy vracívám z muzea." (Pohlédl na skicák pod její paží.) "Malířka?" zeptal se. "I ne," odpověděla Lucie, "to je na mne slovo příliš veliké. Jenom chatrná kýčařka." "A proč? Jenom tak pro zábavu?" "Ach ne. Kdepak! Na výdělek." "Na výdělek?" "Malovat na výdělek, to je ošklivé, že?" "Hlavně je úžasné vydělávat peníze malováním, když malovat neumíme." "Ba ne, právě proto se může vydělat. Vysvětlím vám to někdy jindy." "Posvačíme zas někdy tam u fontány." "Ale přijdete dřív? Viďte, že přijdete? Slibte mi to... Lucie..." (Byli u zastávky. Vyskočila na stupátko.) "Odpovězte, slibte mi to, aspoň nějakou naději mi nechte..." Neodpověděla; ale když se tramvaj rozjela, její víčka přisvědčila "ano" a na rtech, třebaže nepromluvila, jí četl: "Ano, Petře."