0
0 z/m

kapitola 6 strana 2

A přitom jí kolem rtů stále poletoval posměšný úsměv; to se vysmívala jak sama sobě, tak Petrovi. Ale že by ji Petrovo zklamání nějak mrzelo, to si přiznat nechtěla ani sebeméně. Petr se přemáhal, aby nevybuchl. Nakonec však toho bylo příliš mnoho. Ukázala mu kopii jednoho Raffaela z Florencie. "Ale vždyť to nejsou ty barvy!" řekl. "Och, to by byl opravdu zázrak!" odpověděla. "Vždyť jsem ten originál jakživa neviděla! Dělala jsem to podle fotografie." "A to vám to nikdo nevytkne?" "Kdo? Kupci? Ani ti neznají originál... A i kdyby jej snad byli viděli, nikdy si umělecké dílo neprohlížejí tak důkladně! Červená, zelená, modrá, v tom ve všem vidí jenom planoucí barvičky. Někdy mívám předlohu barevnou, a přece změním barvy... Například toto, hleďte." (A ukázala mu Murillova andílka.) "A vy myslíte, že je to tak lepší?" "Ne, to ne, ale bavilo mě to... A pak je to pohodlnější... A vůbec, je mi to jedno. Hlavní je, aby se to prodalo." Po této poslední furiantské větě zmlkla, vzala mu z rukou obrázky a hlasitě se zasmála. "Tak co? Je to, pravda, ještě horší, než jste čekal?" Smutně se jí zeptal: "Ale proč, proč to děláte?" Pohlédla na jeho nechápavě zkormoucenou tvář a laskavě, s mateřskou ironií se přitom usmívala: viděla v Petrovi hodného měšťanského synáčka, kterému všechno v životě bylo tak snadné a který nechápe, že člověk musí dělat mnohé ústupky, aby mohl... Znovu se zeptal: "Proč? Řekněte proč?" (Stál před ní úplně zahanben, jako by on sám byl tím mazalem... Ano, hodný hošíček! Hned by ho políbila... tak pěkně, slušně, na čelo.) Klidně mu odpověděla: "Proč? No přece proto, abych měla z čeho žít." To ho naplnilo úžasem. Na tuto možnost ani ve snu nepomyslil.