0
0 z/m

kapitola 6 strana 3

"Život, to je složitá věc," lehkomyslně a s mírnou posměšností pokračovala Lucie. "Především je třeba jíst, a to denně. Člověk se večer nají, a ráno aby začal znovu. A také oblékat se člověk musí, celé tělo, hlavu, ruce, nohy. To je nějakých šatů! A platit se musí za všechno. Život, to je ustavičné placení." Tentokrát poprvé uviděl, co do té chvíle unikalo krátkozrakosti jeho lásky: chudou, místy vypelichanou kožešinku, trochu již obnošené střevíčky a jiné takové známky chudoby, jež pařížská děvčátka dovedou zakrývat vrozenou elegancí. A srdce se mu sevřelo. "Ach, a nemohl bych vám... nemohl bych vám snad nějak pomoci?" Poodstoupila od něho a začervenala se: "Ne, ne," řekla rozmrzele, "o tom nemůže být ani řeči... Nikdy... Nepotřebuji." "Ale já bych to udělal tak rád!" "Ne! O tom už ani slova. Nebo přestaneme být přáteli." "Tak teď jsme přátelé?" "Ano. Jste-li mi ovšem přítelem ještě teď, když jste viděl ty mé hrozné mazanice." "Samozřejmě! To přece není vaše vina." "Ale mrzí vás to, přiznejte se!" "Ach, to ano!" Spokojeně se zasmála. "To je k smíchu, vy zlá?" "Ne, to není nic zlého. Nemůžete tomu rozumět." "Tak proč jste se zasmála?" "To vám neřeknu." (A v duchu si říkala: Miláčku! Jak jsi hodný, že se rmoutíš, že jsem udělala něco špatného!) A nahlas řekla: "Jste hodný. Děkuji vám." (Pohlédl na ni nechápavě.) "Nesnažte se porozumět," dodala a měkce ho pohladila po ruce. "Tak, a mluvme o něčem jiném..."