0
0 z/m

kapitola 6 strana 4

"Ano... Ale ještě jedinou otázku... Přece jenom bych rád věděl... Řekněte mi, prosím... a nezlobte se na mne... jste zrovna teď v nějaké peněžní tísni?" "Ne, ne, řekla jsem to před chvílí jenom proto, že jsem nejednou mívala těžké chvíle. Ale teď už je to lepší. Maminka si našla zaměstnání s dobrým platem." "Vaše maminka pracuje?" "Ano. V továrně na střelivo. Dostává dvanáct franků denně. A to je pro nás mnoho peněz." "V továrně! Ve válečné továrně!" "Ano." "Ale to je hrozné!" "Ach bože můj, člověk musí brát, co se naskytne!" "Ale Lucie, kdyby vám, co kdyby vám někdo nabídl..." "Já, jak vidíte, dělám kýče... Ach! Tady to vidíte, že jednám správně, když vyrábím ty mazaniny." "Ale kdybyste neměla jinou možnost výdělku než pracovat v nějaké takové továrně na střelivo, šla byste tam?" "Kdybych musela vydělávat a neměla jinou možnost? No ovšem! A jak bych tam pospíchala!" "Lucie? Myslíte vůbec na to, co se tam vyrábí?" "Ne, na to nemyslím." "Všechno, co působí strašné bolesti, co zabíjí, roztrhává, pálí a mučí bytosti, jako jste vy, já, všichni lidé..." Zdvihla ukazováček ke rtům, naznačujíc mu, aby mlčel. "Vím, to všechno vím, ale nechci na to myslet." "Vy na to nechcete myslet?" "Nechci," řekla. A po chvíli mluvila dál: "Žít se musí... Jakmile člověk myslí, přestává žít... A já chci žít, a chci. Jestliže mě osud nutí dělat, abych mohla žít, to nebo ono, nebudu se přece trápit přemýšlením, jaký je konečný účel té nebo oné práce. To se mě netýká; jsem prostě nucena dělat to; je-li to špatné, není to má vina. V tom, co chci já, není špatného nic."