0
0 z/m

kapitola 6 strana 5

"A co chcete vy?" "Především žít." "Máte ráda život?" "Ale ovšem. A není to snad správné?" "Ach ne, naopak; je to tak krásné, že žijete." "A vy? Vy nemáte život rád?" "Neměl jsem jej rád až do..." "Až do?" (Ale tato její otázka nevyžadovala odpověď. Oba dobře věděli, jak by zněla.) Petr pokračoval ve své myšlence: "Řekla jste především, především chci žít. A co potom? Co ještě chcete?" "Nevím." "Ale ano, jistě to víte..." "Jste všetečný." "Ano, velice." "Ale já se ostýchám vám to říci..." "Pošeptejte mi to do ucha. Tak to nikdo neuslyší." Usmála se. "Chtěla bych (zaváhala), chtěla bych aspoň trošinku štěstí..." (Seděli teď docela blízko u sebe.) Mluvila dál: "Není to přání příliš smělé? Často jsem slyšela, že je to sobecké; a já sama mnohdy přemýšlím, na co vlastně má člověk právo. Když tak kolem sebe vidím tolik bídy a tolik utrpení, opravdu se bojím dožadovat se něčeho... Ale mé srdce přece žádá a volá: Ano, mám právo, mám svaté právo na trochu, trošinku štěstí. Řekněte mi upřímně: Je to sobecké? Myslíte, že je to špatné?" Vzrušil ho nesmírný soucit. Ten výkřik srdce, to prostinké, nesmělé přání jím hluboce otřáslo. Vyhrkly mu slzy. Jak tak seděli bok po boku na lavici a opírali se o sebe, cítili teplo svých nohou. Zatoužil obrátit se k ní a sevřít ji v náručí. Neodvážil se pohnout, protože se bál, že by již neovládl své vzrušení.