0
0 z/m

kapitola 6 strana 6

Seděli nehybně a dívali se rovně před sebe, k nohám. A tu Petr chvatně, hlasem vroucím a tichým řekl, téměř ani nepohybuje rty: "Ó mé drahé, milé tělo! O mé srdce! Chtěl bych vaše nožky držet v dlaních, na rtech, chtěl bych vás láskou celou sníst..." Nepohnula se a velmi rychle a stejně jako on docela tiše, vzrušeně řekla: "Vy blázne! Blázínku... Mlčte...! Snažně vás prosím..." Nějaký starší pán pomalu kráčel kolem. Cítí, jak se jim těla rozplývají láskou... V aleji nebyl již nikdo. Rozčepýřený vrabec dováděl v písku. Vodotrysk sypal jasné kapičky vody. Nesměle k sobě obrátili tváře; a jakmile se jejich pohledy setkaly, jejich ústa se ptačím letem spojila, bázlivě a chvatně se na sebe přitiskla a pak se zase rozlétla. Lucie vstala a odcházela. Také Petr vstal. Řekla mu: "Zůstaňte zde." Teď se již neodvážili pohlédnout na sebe. A Petr šeptal: "Lucie... Tu trochu... Tu trošku štěstí... řekněte... teď ji máme, že?"