0
0 z/m

kapitola 7 strana 1

Špatné počasí přerušilo svačiny u vrabčí fontány. Mlha zastřela únorové slunce. Ale nemohla uhasit žár slunce, jež nosili v srdci. Ach, jen ať je počasí, jaké chce: zima, teplo, deště, větry, sníh nebo slunce! Pro ně to bude vždycky dobré. Ba bude to čím dál tím lepší, neboť v době, kdy štěstí je ve věku růstu, nejkrásnější ze všech dnů je vždycky dnešek. Mlha pro ně byla vítanou záminkou, aby spolu trávili část dne. Bylo menší nebezpečí, že je někdo uvidí. - Čekával na ni ráno u tramvaje a doprovázel ji pak při jejích pochůzkách po Paříži. Límec svrchníku míval zdvižený. Ona měla teplou čapku, kožišinu zimomřivě ovinutou až po bradu a závoj utažený tak, že kypré rty na něm tvořily kolečko. Ale nejlepším závojem bývala vlhká síť ochranné mlhy. Byla jako popel, hustá, šedivá, žlutavě světélkující. Nebylo v ní vidět ani na deset kroků. A čím dále se šlo starými uličkami sestupujícími kolmo k Seině, tím hustší bývala. Přátelská mlho, sen se volně rozvíjí v tvých chladných povlacích a zachvívá se blahem! Bývali v ní jako mandle v dužině plodu, jako plamen v zastřené svítilně.