0
0 z/m

kapitola 7 strana 2

Petr k sobě tiskl Luciinu levou paži; měli stejný krok, byli téměř stejně velcí - ona byla o něco vyšší, a stále tlumeně švitořili, majíce tvář vedle tváře. Petr by byl nejraději zlíbal to vlhké kolečko na závoji. Chodívala do obchodu, který je u ní objednával, prodávat ty své "falešné staré mistry", ty nepovedené "kýče", jak říkávala. Nikdy při tom nepospíchali, a třebaže to nedělali, jak aspoň tvrdili, schválně, chodívali největší oklikou a sváděli to pak na mlhu. A když se nakonec cíl přes všechno jejich úsilí vyhnout se mu přece přiblížil, Petr zůstával pozadu a Lucie vcházela do krámu. Čekal na ni na nároží. Čekával dlouho a nebývalo mu teplo. Ale byl rád, že čeká a že mu není teplo; byl dokonce rád, že se nudí, protože to všechno bylo pro ni. Konečně vyšla z krámu a rychle k němu přiběhla, usměvavá, rozněžnělá, znepokojená, zdali mu není zima. Poznával jí na očích, když prodala dobře, a míval z toho radost, jako kdyby to byl úspěch jeho. Ale obyčejně se vracívala s prázdnýma rukama; chtěla-li dostat peníze, musila se k obchodníkovi vracet dva i tři dny po sobě. A to ještě musela být ráda, když jí objednanou práci nevrátili s hrubými výtkami! Tak například dnes se do ní zhurta pustili pro malý portrét malovaný podle fotografie nějakého nebožtíka, kterého jakživa neviděla. Nebožtíkova rodina byla pohoršena, že Lucie nevystihla přesně barvu jeho očí a vlasů. Nezbývalo nic jiného než to namalovat znovu. Protože však měla v povaze vidět vždy spíše komickou stránku svých malířských neúspěchů, srdečně se tomu smála. Ale Petr se nesmál. Zuřil. "Pitomci! Strašní pitomci!" Když mu Lucie ukazovala fotografie, podle kterých měla namalovat barevné podobizny, sršel opovržením (ach, jak ji bavíval ten jeho směšný vztek!) k těm hlavám hlupáků se strnulými slavnostními úsměvy. Zdálo se mu znesvěcením, že se Luciiny milované oči namáhají vystihnout a ruce se snaží zobrazit podoby těch čenichů. Ne, to je odporné! To jsou pak mnohem lepší ty kopie starých mistrů z obrazáren. Ale s těmi již nebylo možno počítat. Už i poslední obrazárny se zavíraly a kupci se o ně nezajímali. Doba již nepřála světicím a andělům, nýbrž vojákům.