0
0 z/m

kapitola 7 strana 3

Každá rodina měla nějakého vojáčka, mrtvého nebo ještě živého, častěji však mrtvého, a přála si zvěčnit jeho podobu. Nejbohatší chtěli podobizny barevné. To byla práce placená dosti dobře, ale čím dál vzácnější: člověk proto musil vyhovovat každému zákazníkovu přání. Pro nedostatek takové výnosnější práce nezbývalo zatím nic jiného než zvětšovat za směšné ceny fotografie. Nejzřejmější přitom bylo, že Lucie teď již neměla důvod, aby se zdržovala v Paříži, protože v obrazárnách už pracovat nemohla. Šlo teď vždy jen o to, zajít každého druhého nebo třetího dne do obchodu odevzdat práci nebo pro nové objednávky; práci teď mohla dělat doma. To ovšem nijak nevyhovovalo touhám těchto dvou dětí. A proto dlouho bloudili ulicemi a nemohli se rozhodnout k návratu. Poněvadž se cítili unaveni a ledová mlha je rozechvěla, vešli do kostela. A tam, sedíce pěkně pokojně v koutku kaple a pohlížejíce na barevná chrámová okna, tiše si povídali o všedních drobnostech svého života. Chvílemi mlčeli; a jejich duše zbavené slov (nikdy je nezajímal smysl slov, nýbrž jejich životní dech, jakoby letmé dotyky chvějivých tykadel), jejich duše pokračovaly v jiném dialogu, vážnějším a hlubším. Sen chrámových oken, stín sloupů, šepot žalmů, to všechno se mísilo do jejich snění, to všechno připomínalo onen smutek života, na který chtěli zapomenout, a probouzelo útěšnou touhu po nekonečnu. Třebaže bylo již téměř jedenáct hodin, žlutavé šero naplňovalo chrámovou loď jako olej posvátnou nádobku. Shora, odkudsi z velké dálky, řinuly se podivné proudy světla, tmavý purpur okna, rudá skvrna s fialovými záblesky, nejasné obrazce vroubené černým kováním. Na vysoké černé chrámové zdi tvořilo to krvavé světlo ránu... Najednou Lucie řekla: "Musíte tam také jít?" Hned porozuměl, protože v duchu mlčky sledoval touž chmurnou stopu. "Musím," řekl. "Raději o tom nemluvit." "Jen toto ještě: řekněte mi kdy." Odpověděl: "Za půl roku."