0
0 z/m

kapitola 7 strana 4

Povzdychla. A Petr dodal: "Lépe je nemyslit na to. Nač by to bylo?" A ona přisvědčila. "Ano, nač?" Zhluboka oddechli, aby zaplašili tu myšlenku. A po chvíli se směle (nebo by se naopak mělo říci "bázlivě"? To ať rozhodne ten, kdo ví, v čem je pravá odvaha) oba vynasnažili mluvit o něčem jiném. O chvějivých hvězdách svící v mlžném vzduchu. O tiše přehrávajících varhanách. O kostelníkovi, jenž šel kolem. O tom, jakou tajemnou schránkou je její taštička, prohrabávaná Petrovými všetečnými prsty. Vášnivě se bavívali takovými maličkostmi. Ani jedno, ani druhé z těch ubohých dětí zdaleka nenapadlo, že by mohly přemýšlet, jak uniknout osudu, který hrozil roztrhnout je od sebe. Vzepřít se válce? Postavit se proti smýšlení celého národa? Vždyť to by znamenalo totéž jako vyzdvihnout ten kostel, který je přikrývá svým kamenným krunýřem! Nezbývalo než zapomenout, nemyslit na to až do poslední vteřiny a potají doufat, že ta poslední vteřina nikdy nepřijde. A až do té doby vychutnávat štěstí. Když vyšli, stále rozmlouvajíce, zatáhla ho za rukáv nazpět k výkladu, kolem něhož právě prošli. Byl to obchod s obuví. Petr viděl, jak její pohled roztouženě hladí vysoké šněrovací střevíce z jemné kůže. "Hezké," řekl. A ona: "Jako báseň!" Usmál se tomu slovu a také ona se zasmála. "Nebyly by příliš veliké?" "Ne, je to zrovna má míra." "Tak co kdybychom je koupili?" Stiskla mu paži a odváděla ho, aby se odtrhla od lákavého pohledu. "To je jenom pro boháče. (A tiše zanotovala začátek dětské písně Do kolečka do kola...) Pro nás to není." "A proč ne? Popelka přece také měla pěkné pantoflíčky." "Tenkrát byly ještě dobré víly."