0
0 z/m

kapitola 7 strana 5

"A dnes jsou stále ještě milenci." Lucie zazpívala: "Ne, ne, kdepak příteli, to ne!" "Ale proč, když jsme přátelé?" "Právě proto." "Právě proto?" "Ano, protože od přítele se nesmí nic brát." "Od nepřítele tedy ano?" "Spíš od cizího, například od mého kupce, kdyby mi chtěl dát zálohu, ten zloděj!" "Ale Lucie, jistě mám právo objednat si u vás nějaký obraz!" Zastavila se, aby mohla vyprsknout smíchem: "Vy a obraz ode mne? Chudinko, co byste s ním dělal? Získal jste si dost velkou zásluhu už tím, že jste se na ně podíval. Já přece dobře vím, že jsou to mazanice. Bylo by vám z nich nanic." "Kdepak! Některé z nich byly docela roztomilé. A pak, je-li to můj vkus?" "To se od včerejška nějak nápadně změnil." "A taková změna není dovolena?" "Ne, mezi přáteli ne." "Lucie, namalujte mou podobiznu!" "I hleďme, teď chce zas podobiznu!" "Ale já to myslím docela vážně. Těm hlupákům, jež malujete, se přece jistě vyrovnám..." V nerozvážném nadšení mu stiskla ruku: "Milý!" "Co jste to řekla?" "Nic jsem neřekla." "Ale já jsem to dobře slyšel." "Tak si to nechte pro sebe!" "A ne, nenechám si to. Vrátím vám to dvojnásob... Milá... Milá... Namalujete mou podobiznu, viďte, že ano! Tak ujednáno?" "Máte nějakou fotografii?"