0
0 z/m

kapitola 7 strana 6

"Ne, to nemám." "Jak tedy chcete, abych to udělala? Nemohu vás přece malovat na ulici." "Řekla jste mi, že býváte doma téměř denně sama." "Ano, v ty dny, kdy maminka pracuje v továrně. Ale netroufám si..." "Vy se bojíte, že by nás někdo viděl?" "Ne, to ne. Nemáme tam sousedy." "Tak čeho se bojíte?" Neodpověděla. Došli k zastávce. Třebaže tam kolem nich stáli lidé čekající na tramvaj, nebylo je téměř ani vidět; mlha milence stále osamocovala. Lucie se vyhýbala Petrovu pohledu. Vzal ji za obě ruce a něžně řekl: "Milá, drahá, nebojte se..." Zdvihla hlavu. Pohlíželi na sebe. Jejich oči byly tak poctivé! "Důvěřuji vám!" řekla. A zavřela oči. Cítila, že je mu zasvěcena. Pustili si ruce. Tramvaj se chystala odjet. Petrův pohled byl tázavě upřen na Lucii. "Kdy?" zeptal se. "Ve středu," odpověděla. "Přijďte kolem druhé hodiny..." A ještě než vstoupila do vozu, zase se tak šibalsky usmála a pošeptala mu do ucha: "Tu fotografii mi přece jen přineste. Nejsem takový umělec, abych dovedla malovat bez fotografie... Ale ano, ano, vždyť já vím, že nějaké máte, vy škodolibý taškáři!"