0
0 z/m

kapitola 8 strana 2

Je to poslední z nich, naproti němu je prázdný pozemek. Má poschodí, dvorek ohrazený laťkovým plotem, dva nebo tři nuzné keříky, obdélníček zelinářské zahrady zaváté sněhem. Petr vešel docela tiše, neboť sníh ztlumil jeho kroky. Ale záclonky v přízemí se pohybují; a když se blíží ke dveřím, dveře se otvírají a Lucie stojí na prahu. V šeru chodby se vítají zadrhlým hlasem; a Lucie ho vede do první místnosti, používané za jídelnu. Tam maluje; stojan má postaven u okna. Zprvu nevědí, co by si řekli: přespříliš se v myšlenkách na toto setkání připravovali, a teď nechce žádná z připravených vět vyplynout na rty. A mluví spolu tlumeně, ačkoli v domě nikdo není. Snad právě proto. Sedí několik kroků od sebe a bojí se pohnout: Petr si ani neshrnul límec zimníku. Povídají si o tom, jaká je venku zima a kdy jezdí elektriky. Hrozně je oba mrzí, že se cítí tak hloupí. Lucie se konečně odhodlává a ptá se ho, zdali přinesl fotografie. A jakmile je vytáhl z kapsy, hned oba zase ožívají. Z těch obrázků se stávají prostředníci umožňující rozhovor; milenci teď už nejsou tak docela sami, dívají se teď na ně ještě jiné oči, a nejsou to oči stísňující. Petr měl dobrý nápad (ale záludného v něm nebylo nic); přinesl všechny své fotografie od tří let; na jedné z nich byl ještě v sukničce. Lucie se radostně směje a promlouvá k obrázku lichotivá, čtveračivá slůvka. Což je pro ženu něco slastnějšího než vidět, jak její milenec vypadal v útlém dětství? V duchu ho kolébá, kojí ho, ba málem sní, že ho sama porodila! A pak (och, není tak hloupá), je to velmi pohodlná záminka, aby tomu maličkému řekla všechno to, co nemůže říci velkému. Když se jí Petr ptá, která z fotografií se jí líbí nejvíce, bez váhání odpovídá: "Tady ten roztomilý človíček..." Jak je už vážný! Téměř vážnější než dnes. Ovšem, kdyby se odvážila (a zrovna se odvažuje) podívat se a srovnat s tím obrázkem dnešního Petra, uviděla by v jeho očích výraz odevzdanosti a radosti tak dětské, že není ani v očích toho dítěte; neboť oči dítěte, toho pečlivě ošetřovaného a hlídaného měšťánka, jsou jako ptáčata v kleci, která nemají dosti světla. A světlo přišlo, pravda, Lucie? Teď zase Petr chce vidět fotografie Luciiny.