0
0 z/m

kapitola 8 strana 3

Ukazuje mu šestiletou holčičku s tlustým copem a s malým psíkem v náručí; a když se tak vidí, šibalsky si říká, že tenkrát nemilovala méně ani o mnoho rozdílněji; všechno, co měla v srdci, již tenkrát dávala svému Petrovi, svému psíčkovi: již tenkrát to dávala Petrovi, na něhož čekala. Ukázala také třináctiletou nebo snad čtrnáctiletou slečinku, koketně a trochu strojeně kroutící krčkem; naštěstí byl přitom v koutku rtů stále ten tichý čtveračivý úsměv, jako by říkal: "Víte, to já se jen tak bavím, vážně to nemyslím..." Teď již úplně zapomněli na rozpaky. Lucie začala načrtávat Petrův portrét. Protože teď se už nesměl hýbat a promluvit směl jen tu a tam nějaké slůvko, Lucie mluvila téměř stále sama. Původně se bála mlčení. A jak se to vždy stává upřímným lidem, když mluví trochu déle, brzy došlo k tomu, že se mu svěřovala s důvěrnostmi o sobě a o své rodině, jež původně nikterak nemínila vypravovat. Překvapilo ji, že se slyší tak mluvit, ale couvnout nebylo již možné: i Petrovo mlčení bylo jako svah, po němž splýval proud jejích slov... Vypravovala mu o svém dětství na malém městě. Pocházela z Tourainska. Její matka, dcera bohatých rodičů a vážených měšťanů, se zamilovala do učitele, venkovského synka. Její měšťanská rodina odepřela dát svolení k sňatku, ale milenci byli umínění; dívka čekala s ohláškami až do své dospělosti. Rodiče se k ní od toho sňatku neznali. Mladí manželé prožívali léta vyplněná láskou a nouzí. Manžel se vysiloval prací; a přišla nemoc. Žena statečně vzala na sebe i tuto novou strast: pracovala za dva. Její rodiče, zatvrzele setrvávající v uražené pýše, jí odmítali poskytnout sebemenší pomoc. Nemocný muž umřel několik měsíců před začátkem války. A matka s dcerou se nijak nesnažily navázat styky s matčinou rodinou. Ta by jistě byla Lucii přijala vlídně, kdyby sama přišla se žádostí o smír, neboť taková žádost by byla posuzována jako pokání za matčino chování. Ale to mohla pyšná rodina čekat! To by byly raději kamení chroupaly. Petr se divil tvrdému srdci těch měšťanů. Lucii se to nezdálo nijak zvláštní. "Patrně nevíte, že takových lidí je mnoho. A nejsou to lidé zlí. Ne, můj děd a babička jistě nejsou zlí a jistě se jen s bolestí přemáhali, aby nám nenapsali: ‚Vraťte se!‘ Ale jejich ješitnost byla příliš pokořena. A u takových lidí není nic tak silného jako ješitnost.