0
0 z/m

kapitola 8 strana 6

Vlhký večerní chlad pronikal zavřenými okny. Petr se lehce zachvěl. Lucie postřehla, jak mu na šíji naskočila husí kůže, a odběhla mu připravit hrníček čokolády: ohřívala ji na lihovém vařiči. Posvačili. Lucie s mateřskou starostlivostí přikryla Petrovi ramena svým šálem, a Petr to přijímal jako kočka, která má radost z teplé látky. Myšlenky je znovu přivedly nazpět k Luciinu přerušenému vypravování. Petr se zeptal: "Teď, když jste, vaše maminka a vy, tak samy, tak docela samy, jistě se máte nesmírně rády." "Ano," řekla Lucie, "měly jsme se velmi rády." "Měly?" Zopakoval po ní Petr. "Och, milujeme se ještě stále!" odpověděla Lucie, ale byla poněkud na rozpacích pro to slovo, jež jí tak nenadále uklouzlo. (Proč mu stále říkala víc, než chtěla? A on se přece na nic neptal, neodvažoval se ptát. Ale viděla, že jeho srdce se jí vyptává. A je tak příjemné svěřovat se někomu, když jsme se ještě nikdy nikomu svěřit nemohli. Ticho v celém domě i to šero v místnosti ji ponoukalo, aby se svěřila se vším.) Řekla: "Něco se již čtyři léta děje. Všichni lidé se změnili." "To chcete říci, že vaše matka se změnila? Nebo že jste se změnila vy?" "Všichni lidé," opakovala Lucie. "A v čem se změnili?" "To se nedá říci. Ale je cítit, že všude, mezi známými, a dokonce i v rodinách, vzájemné styky nejsou již takové, jaké bývaly. Dnes nemá člověk nic jistého; ráno si říká: ‚Co uvidím dnes večer? Poznám jej?‘ Žijeme jako na prkně nad vodou, stále nám hrozí ztroskotání." "Tak co se vlastně stalo?" "Nevím," řekla Lucie, "neumím to vysvětlit. Ale začalo to zároveň s válkou. Cosi je ve vzduchu. Kdekdo je rozrušen. V rodinách je vidět, jak ti, kteří se dříve nemohli obejít jeden bez druhého, jdou teď každý svou cestou. A každý běží, jako by byl zpit, s nosem na stopě." "Ale kam běží?" "To nevím. A myslím, že ani oni to nevědí. Tam, kam je pohání náhoda a touha. Ženy si opatřují milence.