0
0 z/m

kapitola 8 strana 7

Manželé zapomínají na manželky. A ti dobří lidé, kteří se v mírových dobách zdávali tak klidní a tak spořádaní! Všude je slyšet o rozvrácených manželstvích. A stejný poměr je mezi rodiči a dětmi. Má matka..." Zarazila se a potom dodala: "Má matka si také žije po svém." Znovu se zarazila, ale přece řekla: "Je to ovšem docela přirozené. Je ještě mladá a neužila, chudinka, mnoho štěstí; neměla příležitost vybít ze sebe všechnu svou lásku. Má právo chtít ještě kus nového života." Petr se zeptal: "Chce se znovu vdát?" Lucie zavrtěla hlavou. Vlastně ani neví... A Petr se neodvážil vyptávat se na podrobnosti. "Má mě ještě stále ráda. Ale takové, jak to bývalo, už to není. Teď se beze mne již obejde... Chudák maminka! Jistě by byla velice ztrápená, kdyby věděla, že její láska ke mně dnes již není v jejím srdci na prvním místě! Nikdy by nesvolila uznat to... Jak divný je život!" Lucie se usmívala něžně, smutně, a přece potutelně. Petr zlehka položil dlaň na její ruce, opřené o stůl, a zůstal tak nehybně sedět. "Jsme ubozí tvorové," řekl. Lucie po chvilce odpověděla: "My? Jak pokojně žijeme! Jiní lidé mají horečku. Válka. Továrny. Všechno to spěchá a štve se. Pracovat, žít, užít..." "Ano," řekl Petr, "chvíle vyměřená životu je krátká." "O důvod víc, aby se nechvátalo!" řekla Lucie. "To je pak člověk u cíle příliš brzy. Jděme raději drobnými krůčky." "Ale když ta chvíle sama prchá tak rychle!" dodal Petr. "Držme ji pevně." "Však já ji držím, dobře ji držím," řekla Lucie, držíc ho za ruku. Tak spolu něžně nebo zas vážně rozmlouvali jako dobří staří přátelé. Ale přitom se měli na pozoru, aby byl stále mezi nimi stůl. A najednou si uvědomili, že v pokoji je tma. Petr chvatně vstal. Lucie ho nijak nezdržovala. Krátká chvíle uplynula. Báli se chvíle, která by možná teď přišla.