0
0 z/m

kapitola 9 strana 1

Již čtrnáct dní nevěděli, co se ve světě děje. Nezajímali se o to, že se v Paříži pilně zatýká a bez dlouhých okolků odsuzuje, že Německo uzavírá smlouvy a porušuje úmluvy, jež podepsalo, že vlády si pomáhají lžemi, že tisk běsní a armády vraždí. Nečetli noviny. O tom, že je kdesi kolem dokola válka, věděli stejně, jako věděli, že je na světě tyfus nebo chřipka; ale to se jich netýkalo, nechtěli na to myslet. Této noci se jim válka připomněla sama. Už leželi (vydávali v těch dnech ze svého srdce tolik, že večer bývali vždy vyčerpáni). Najednou zaslechli každý ve své městské čtvrti poplach a odmítali vstát a uchýlit se do sklepů. Zabořili hlavu do peřin, pod přikrývku jako děti, když se blíží bouře, ale vůbec ne ze strachu (byli přesvědčeni, že se jim nic zlého nestane), nýbrž jenom proto, aby mohli v klidu snít. Lucie poslouchala, jak vzduch v nočních temnotách duní, a přitom si myslila: Jak by to bylo krásné, slyšet tu bouři nad hlavou v jeho náručí! Petr si zacpával uši. Ať nic neruší jeho myšlenky! Usilovně se snažil nalézt na klávesnici vzpomínek zase píseň toho dne, melodickou nitku hodin od onoho prvního okamžiku, kdy vkročil do Luciina domu, všechny záchvěvy jejího hlasu, i nejnepatrnější její pohyby, postupné obrazy, chvatně zachycené jeho pohledem, stín víček, vlnu vzrušení, jež proběhla pod kůží jako záchvěv po vodě, úsměv, který se mihl na rtech jako paprsek, svou dlaň, jak ležela na obnažené vlahosti jejích vztažených rukou, ty drahocenné zlomky, jež se kouzelná obraznost lásky snažila sloučit v jediné objetí.