0
0 z/m

kapitola 9 strana 3

Ale neříkala mu toho příliš mnoho, protože se bála, aby ho nezarmoutila; když viděla, jak bolestně ho vzrušují její řeči, mívala pocit, že je silnější než on, a byl to pocit plný lásky. Jako většina žen ani ona nepociťovala k jistým ošklivostem života ten fyzický i duševní odpor, který naplňoval zhnusením toho jinocha. Nebylo v ní nic buřičského. Dříve by byla za nejhorších životních okolností bez odporu dovedla vykonávat i odpuzující práce a jistě by z nich byla vyšla naprosto klidná a čisťounká, bez jediné poskvrny. Ale teď by to již nebyla dovedla, protože od té doby, co znala Petra, vštípila jí láska záliby a nechuti milovaného přítele; její vrozená povaha to však nebyla. Lucie byla od přirozenosti klidná a usměvavá, naprosto nijak pesimistická. Zádumčivost, mystická odpoutanost od života, to v její povaze nebylo. Život je, jaký je. Berme jej tak, jak je! Mohl být mnohem horší! Vrtkavost života (a Luciin život byl vždy nuzný, stálé shánění nejnutnějších životních potřeb, a to zvláště teď, za války) naučila ji bezstarostnosti o zítřek. A k tomu si přidejte, že této mladé svobodomyslné Francouzce byl naprosto cizí každý zájem o život posmrtný. Pozemský život jí stačil. Líbil se jí. Ale visí jenom na vlásku a vlásek se může přetrhnout tak snadno, že opravdu nestojí za to trápit se přemýšlením o zítřku. Vpíjejte, oči, dychtivě vpíjejte den, který vás v letu zalévá svým světlem! A pokud jde o to, co bude potom, svěř se, srdce mé, s naprostou důvěrou proudu... Vždyť nemůžeš dělat nic jiného... A není to teď, když máme lásku, rozkošné? Lucie dobře věděla, že to není nadlouho. Ale vždyť ani její život nebude trvat dlouho... Lucie se tedy velmi málo podobala mladíčkovi, jenž ji miloval a jehož milovala, útlému, vášnivému a nervóznímu, šťastnému i nešťastnému, radujícímu se i trpícímu vždycky horoucně, vzdávajícímu se i vzpouzejícímu se vždycky vášnivě a milovanému od ní právě proto, že se jí tak málo podobal. Ale oba se shodovali v němé vůli nevidět budoucnost; ona to chtěla z bezstarostnosti zpívajícího potůčku smířeného se vším, co přijde, a on z horoucí negace, která se vrhá do jícnu přítomnosti a vzpírá se z ní vyjít.