0
0 z/m

kapitola 10 strana 1

Starší bratr opět přijel na několikadenní dovolenou. Hned prvního večera zpozoroval, že se v rodinném ovzduší něco změnilo. Co? Nebyl by dovedl říci co, ale bylo mu to nepříjemné. Lidský duch má tykadla, která vnímají i na dálku, ještě než vědomí může vnímaný předmět zjistit hmatem. A nejjemnější bývají tykadla ješitnosti. Filipova tykadla se chvěla, hledala a divila se: něco jim chybělo... Což tu neměl obvyklý kruh lásky, přinášející mu jako vždy daň uctivých pozorností? Což neměl pozorné posluchačstvo, jemuž skoupě odměřoval svá vyprávění? Neměl tam rodiče zahrnující ho rozněžnělým obdivem? Neměl mladšího bratra? Ach, pozor, právě on, Petr, neplní své rodinné povinnosti. Byl ovšem zde, ale neprojevoval staršímu bratrovi dosti horlivou pozornost. Nedožadoval se, jak to dělával dříve, aby mu Filip vypravoval o svých důvěrných zážitcích (Filip mu s oblibou takové důvěrnosti odpíral). Žalostná sebeláska! Filip, ačkoli dříve k dychtivým otázkám mladšího bratra vždycky předstíral povýšenou a výsměšnou nechuť, tentokrát byl uražen, že se ho Petr nevyptává. A snažil se sám ho k tomu přimět: stal se hovornějším a pohlížel přitom na Petra, jako by ho chtěl upozornit, že to mluví pro něho. Jindy by se byl Petr zachvěl radostí a ihned by se byl chopil takové výzvy. Teď však nechával Filipa, aby si, chce-li, sám hledal náměty, kterými by upoutal zájem svých posluchačů. Filip tím byl podrážděn a zkusil mluvit ironicky. Ale Petr, místo aby se vzrušil, rozvážně odpověděl tónem stejně nenuceným. Filip chtěl debatovat, rozčiloval se, rozumoval. Teprve po chvíli si uvědomil, že řeční sám. Petr se na něho díval, jako by mu říkal: "Jen si mluv, přítelíčku! Když tě to baví! Jen mluv! Poslouchám tě..." A na rtech nestoudný úsměv... Úlohy byly vyměněny. Filip zmlkl; hrozně ho to mrzelo. Pozoroval teď mnohem pozorněji toho mladšího bratra, který se o něj už nezajímal. Jak se změnil! Rodiče, vídající ho denně, nepozorovali nic, ale pronikavé a mimoto žárlivé oči Filipovy již nenalézaly po několikaměsíční nepřítomnosti známý výraz bratrovy tváře. Petr vypadal šťastně, unyle, opojeně, zasněně; byl netečný k lidem, nevšímavý k věcem; vznášel se v ovzduší nějakého slastného snu jako dospívající dívka. A Filip cítil, že on sám neznamená v duši mladšího bratra již nic.