0
0 z/m

kapitola 10 strana 2

Protože stejně jako v pozorování jiných byl zkušený v rozboru vlastního nitra, brzy si uvědomil svou rozmrzelost a hned ji zesměšnil sám sobě. Odvrhl ješitnost a zajímal se teď o Petra. Snažil se najít tajemství té jeho proměny. Velmi rád by ho byl požádal, aby se mu svěřil, ale takovým otázkám nebyl zvyklý; a ostatně Petr, jak se zdálo, nijak po tom netoužil. S netečným a posměšným klidem se díval na Filipa, jak se neobratně namáhá přimět ho k řeči; ruce maje v kapsách, usmívaje se, v myšlenkách zatoulán kamsi jinam, pohvizduje si tichý nápěv, odpovídal neurčitě, ani dobře neposlouchaje, co se ho Filip ptá, a potom se ihned vracel do svého myšlenkového světa. Dobrou noc! A byl pryč. Zbyl z něho jenom odraz ve vodě, unikající mezi prsty. - A Filip si teď jako odmítnutý milenec uvědomoval cenu a pociťoval svůdnost tajemství toho srdce, jež ztratil. Vysvětlení celé záhady se mu dostalo náhodou. Když se večer vracel po Montparnaském bulváru, střetl se ve tmě s Petrem a s Lucií. Zalekl se, že ho snad uviděli. Ale oni si téměř nevšímali, co je kolem nich. Tiskli se k sobě; Petr měl paži přiloženou na paži Luciině a svíral v dlani její ruku s prsty vpletenými mezi prsty jeho; tak šli drobnými kroky s dychtivou a nenasytnou něhou Erota a Psychy ležících na svatebním loži ve Farneském paláci. V objetí pohledů splývali v jeden celek. Filip se opřel o strom a pohlížel za nimi, jak jdou, zastavují se, jdou dále a ztrácejí se v šeru. A srdce měl plné soucitu s těmi dvěma dětmi. Říkal si: Můj život je obětován. Budiž! Ale není spravedlivé brát život také těm dvěma. Kdybych aspoň mohl svým životem vykoupit jejich štěstí! Druhého dne Petr přes svou zdvořilou nevšímavost nejasně postřehl - ne hned, to je pravda, teprve po krátké úvaze - laskavý bratrův tón, když s ním mluvil. Tu se napolo probudil ze zasněnosti a uviděl na něm zase ty dobré oči, jež u něho již neznal. Filip na něj pohlížel tak jasně, že Petr měl dojem, jako by ho ten pohled zpytavě zkoumal; a neobratně pospíšil zastřít své tajemství. Ale Filip se usmál, vstal, položil mu ruku na rameno a navrhl mu, aby si vyšli na procházku.