0
0 z/m

kapitola 10 strana 3

Nemohl odolat té nové důvěře, která mu byla zase projevena; šli spolu do nedaleké Lucemburské zahrady. Filip nechal ruku na bratrově rameni; a Petr byl hrdý na obnovené přátelství. Jazyk se mu rozvázal. Vzrušeně mluvil o věcech duchovních, o knihách, jež četli, o svých úvahách o člověku, o svých nových zkušenostech, o všem - vyjma o námětu, na který oba myslili. Bylo to jakoby obapolná tichá dohoda. Blažil je pocit, že přes vzájemnou důvěru je mezi nimi tajemství. Rozmlouvaje s bratrem, Petr přemítal: Ví to? Ale jak by to mohl vědět? Filip se na něho díval, jak klidně mluví, a usmíval se. Nakonec se Petr uprostřed věty zarazil... "Proč se usmíváš?" "Jen tak. Dívám se na tebe. Mám radost." Stiskli si ruce. Když se vraceli domů, Filip se zeptal: "Jsi šťasten?" Petr mlčky přikývl. "Máš pravdu, hochu. Štěstí je krásné. Užij ho za mne..." Aby ho neznepokojil, Filip se za této dovolené ani slovem nezmínil, že také Petrův ročník bude již brzy povolán na vojnu. Ale v den odjezdu se neubránil, aby neřekl, jak ho to trápí, že i Petr bude zanedlouho podroben krušným útrapám, jež on sám tak dobře zná. Čelo zamilovaného jinocha přelétl jenom nepatrný stín. Svraštil mírně obočí, zamžikal očima, jako by odháněl nějaký nepříjemný obraz, a řekl: "Ach co! To má ještě čas! Chi lo sa? Kdopak ví, zdali k tomu dojde?" "To se ví naprosto jistě," řekl Filip. "A já zas vím naprosto jistě," odpověděl Petr, protože bratrovo naléhání ho vydráždilo, "že já zabíjet nebudu, až tam přijdu." A Filip mu neodporoval; jenom se smutně usmál, neboť věděl, co dovede udělat neúprosná stádní síla ze slabých duší a z jejich vůle.