0
0 z/m

kapitola 11 strana 2

V záři toho záblesku uviděli ve svých očích lásku i hrůzu. A když je zahalila zase noc, Luciin hlas zaprosil: "Ne! Já ještě nechci!" A Petr ucítil na rtech její rty a vášnivé zuby. Stáli tak v objetí a chvěli se v temnotách ulice. Na několik kroků od nich lidé, kteří vyběhli z domů, vytahovali z trosek rozbitého fiakru dokonávajícího kočího a potom šli zrovna kolem nich; z nešťastníkova těla kapala krev. Petr a Lucie stáli strnulí hrůzou a přitisknutí k sobě tak těsně, že se jim potom, když se v nich probudilo zase vědomí, zdálo, že jejich těla byla v tom objetí nahá. Uvolnili si ruce a rty semknuté jako kořeny a vpíjející milovanou bytost. A oba se najednou rozechvěli. "Pojďme domů!" řekla Lucie, zachvácena jakousi posvátnou hrůzou. A odváděla ho. "Lucie, viď, že mě nenecháš odejít z tohoto života, dokud...?" "Ó bože!" řekla Lucie a stiskla mu ruku. "Taková myšlenka by byla horší než smrt!" "Miláčku!" řekli si oba. Znovu se zastavili. "Kdy budu tvůj?" zeptal se. (Nebyl by se odvážil zeptat: "Kdy budeš má?") Lucie si toho všimla a dojalo ji to. "Miláčku drahý," řekla mu. "Již brzy! Nespěchej! Jistě po tom netoužíš víc než já! Zůstaňme nějaký čas ještě tak... Je to tak krásné...! Ještě tento měsíc, až do konce...!" "Do Velikonoc?" zeptal se. (Velikonoce byly toho roku posledního března.) "Ano! Do Vzkříšení." "Ach," zvolal Petr, "před vzkříšením je vždycky smrt." "Mlč!" zvolala a zapečetila mu ústa svými rty. Pustili se. "Dnes večer to bylo naše zasnoubení," řekl Petr. Kráčeli pak tmou, opřeni jeden o druhého, a tiše plakali láskou. Na zemi jim pod kroky skřípalo rozbité sklo a dlažba krvácela.