0
0 z/m

kapitola 12 strana 1

Tak se dočkali soboty před Květnou nedělí. Vídali se denně po celé hodiny; a už se ani nesnažili skrývat Nebyli již povinni vydávat světu počet ze svých skutků. Byli s ním spojeni vlákny tak tenkými, tak blízkými přetržení! - Přede dvěma dny se začala veliká německá ofenzíva. Vlna útoku se valila v šíři téměř sta kilometrů. Městem zachvívala ustavičná vzrušení; výbuch v Courneuve poděsil Paříž jako zemětřesení; ustavičné poplachy stále burcovaly ze spánku a rozjitřovaly nervy. A zrovna toho sobotního rána se po neklidné noci každý, komu se podařilo zdřímnout teprve velmi pozdě, probouzel za dunění tajemného děla, ukrytého kdesi v dálce a tápavě rozsévajícího smrt až odkudsi od Sommy, takže to vypadalo jakoby odněkud z jiného světa. Při prvních ranách, považovaných za bomby z německých letadel, která se vrátila, lidé se poslušně uchýlili do sklepů; ale trvalé nebezpečí se stává zvykem a život se mu přizpůsobuje, ba nalézá v něm téměř půvab, když nebezpečí není příliš veliké a hrozí všem. Bylo ostatně příliš krásně, takže bylo hříchem pohřbívat se zaživa v podzemních úkrytech. A tak před polednem všichni pařížští obyvatelé byli venku; a ulice, parky a kavárenské terasy měly za tohoto zářivého a horkého odpoledne sváteční vzhled. Právě toto odpoledne si Petr a Lucie zvolili pro výlet do chavillských lesů, daleko od lidí. Žili již deset dní v zaníceném klidu: hluboký mír v srdcích a nervy rozechvělé. Je to pocit, jako byste byli na ostrůvku, kolem něhož zběsile krouží proud vody, zmocňuje se vás zraková i sluchová závrať. Ale sklopíte-li víčka a přitisknete-li ruce na uši, a když závora na dveřích je zastrčena, najednou se v nitru rozhostí ticho, oslnivé ticho, nehybný letní den; a v něm Radost, neviditelná jako skrytý pták, zpívá, svou píseň, plynnou a svěží jako potůček.