0
0 z/m

kapitola 12 strana 2

Ó Radosti, kouzelný pěvče, švitořivá písni štěstí! Dobře vím, že stačí malá štěrbinka mezi víčky, nebo aby prst přestal chvilku tlačit na ucho, a hned zase spatřím pěnu a uslyším hukot proudu. Stavidlo příliš slabé! A vědomí, že přehrada je tak slabá, ještě více rozněcuje Radost, protože vím, že je ohrožena. I naprostý klid a mlčení mají výraz vášnivý... Když přišli do lesa, drželi se za ruku. První jarní dni jsou mladé víno, jež stoupá k hlavě. Mladé slunce opájí čistou šťávou ze své révy. Lesy, ještě holé, jsou zaplaveny světlem; a modré oko nebes proniká mezi bezlistými větvemi, okouzluje a uspává rozum... Téměř ani mluvit se neodvažovali. Jazyk se vzpíral dokončit začatou větu. Nohy byly malátné a kráčely jenom s nechutí. Potáceli se pod sluncem a tichem lesů. Země je lákala. Položit se na cestu! Nechat se unášet na obvodě velikého kola světů... Vylezli na svah u cesty, vešli hlouběji do mlází a lehli si vedle sebe na suché listí, z něhož se prodíraly fialky. První ptačí písně a vzdálené dunění děla se mísily do hlasů vesnických zvonů, ohlašujících zítřejší svátek. Zářivý vzduch se chvěl nadějí, vírou, láskou, smrtí. Třebaže byli tak sami, mluvili tiše. Srdce měli stísněná. Štěstím? Nebo vnitřní trýzní? To by nebyli dovedli říci. Byli pohříženi v snění. Lucie, nehybně ležíc s pažemi podél těla, s očima otevřenýma, zadumanýma a upřenýma k obloze, cítila, jak se v ní probouzí ztajené utrpení, jež se již od rána snažila zaplašit, aby jí nezkazilo tento radostný den. Petr si položil hlavu na Luciin klín, do dolíku její sukně; jako dítě, když spí s tváří přitulenou k teplu matčina lůna! A Lucie mlčky hladila oběma rukama uši, oči, nos, rty milovaného hocha. Drahé zduchovnělé ruce! Petrovi se zdálo, že mají jako ruce pohádkových víl na konci prstů droubounká ústa. A jinoch, vnímavá klávesnice, tušil podle vlnek probíhajících pod prsty všechno, co se dálo v milenčině duši. Zaslechl ji vzdychat, ještě než zavzdychala. Lucie si sedla, naklonila tělo dopředu a přitlumeně zaúpěla stísněným hlasem: "Ó Petře!" Petr na ni vzrušeně pohlédl. "Ó Petře! Co jsme? Co se na nás žádá? Co žádáme, co chceme my? Co se v nás děje? To dělo, ti ptáci, tato válka, tato láska... tyto ruce, toto tělo, tyto oči... Kde to vlastně jsem? A co vlastně jsem?"