0
0 z/m

kapitola 12 strana 3

Petr ji ještě nikdy neslyšel mluvit tak blouznivě a chtěl ji vzít do náručí. Ale Lucie odmítla: "Ne, ne!" A zakryvši si tvář dlaněmi, zabořila hlavu do trávy. Petr ji polekaně prosil: "Lucie!" A sklonil hlavu až k její hlavě. "Lucie!" opakoval. "Co je ti? Je to kvůli mně?" Pozdvihla hlavu: "Ne, Petře!" Uviděl v jejích očích slzy. "Ty se trápíš?" "Ano." "Proč?" "Nevím." "Pověz mi to..." "Ach!" řekla. "Stydím se..." "Stydíš se? A proč?" "Pro všechno." Zmlkla. Již od rána ji ustavičně trýznila smutná, bolestná, ponižující představa. Její matka již také podlehla otravě tím jedem, který kvasil v chlíném prostředí válečných továren, těch lidských kvasných kádí, a přestala se ovládat. Měla doma prudký žárlivý výstup s milencem nedbajíc, že dcera všechno slyší; a Lucie se tak dověděla, že matka je těhotná. Pocítila to jako hanbu, jež postihla také ji, jako zneuctění, kterým byla poskvrněna veškerá láska, a hlavně její láska k Petrovi. Právě proto Petra odstrčila, když se k ní přiblížil: styděla se za sebe i za něho... Za něho? Chudáček Petr! Seděl tam pokorně, už ani pohnout se neodvažoval. Pocítila výčitky svědomí, usmála se v slzách, položila hlavu na Petrův klín a řekla: "Teď zase já!" Petr, stále ještě znepokojený, uhlazoval jí vlasy, jako by laskal kotě. Zašeptal: "Lucie, co to bylo? Řekni mi to!" "Nic," odpověděla. "Viděla jsem smutné věci."