0
0 z/m

kapitola 12 strana 4

Měl každé její tajemství příliš v úctě, aby naléhal. Ale Lucie po chvíli promluvila sama: "Ach, bývají v životě chvíle... Člověk se stydí, že je člověkem..." Petr se zachvěl a přisvědčil: "Ano." A po chvíli se k ní sklonil a docela tiše řekl: "Odpusť!" Lucie se bouřlivě zdvihla a padla Petrovi kolem krku: "Ty odpusť! Ty!" A jejich ústa splynula. Oba potřebovali utěšovat jeden druhého. Třebaže si to neřekli nahlas, myslili si: Ještě štěstí, že zanedlouho umřeme! Nejohavnější by bylo stát se takovými jako ti lidé, kteří jsou tak pyšní, že jsou lidmi, že mohou ničit a páchat hanebnosti... Dotýkajíce se rty rtů a hladíce řasy řasami, hroužili svůj pohled jeden do druhého, usměvavě a s něžným soucitem. A nemohli se nasytit toho božského pocitu, nejčistší formy lásky. Konečně se vytrhli ze zaníceného pohlížení do sebe. A Lucie, s očima již zase rozjasněnýma, znovu uviděla lahodu nebes, rašících stromů a vonných květů. "Jak je to krásné!" řekla. A myslila si: Proč jsou věci tak krásné? A my tak ubozí, tak nezajímaví, tak oškliví? (Vyjma tebe ovšem, lásko má, vyjma tebe...!) Znovu pohlédla na Petra: "Ach, co je mi do ostatních lidí?" A s onou skvělou nelogičností lásky se vesele zasmála, skokem byla na nohou, rozběhla se do lesa a zvolala: "Chyť si mě!" Hráli si pak až do večera jako děti. A když se důkladně unavili, pomalu se vraceli k údolí, plnému zapadajícího slunce jako koš klasů. V tom, co slastně pociťovali se srdcem jedním místo dvou a s těly dvěma místo jednoho, zdálo se jim všechno nové.