0
0 z/m

kapitola 14 strana 1

V tomto velikonočním týdnu se vídávali denně. Petr navštěvoval Lucii v jejím osamělém domě. Nuzná zahrádka se probouzela. Sedávali v ní celá odpoledne. Paříž, množství lidí, rušný život, to všechno se jim teď protivilo. Chvílemi je dokonce jakási duševní ochrnulost nutila, aby seděli vedle sebe mlčky, bez touhy po pohybu. Oba je ovládal zvláštní pocit. Měli strach. Strach tím větší, čím více se blížil den, kdy se měli oddat jeden druhému, strach z přemíry lásky, z čistoty duše, kterou děsily ohavnosti, krutosti a hanebnosti života, a která v opojení zádumčivostí a vášní toužila být jich zbavena. Ale neřekli si o tom nic. Většinu času trávili blaženým žvatláním o budoucím společném příbytku, o společných pracích, o své mladé domácnosti. Už napřed si do nejmenších podrobností připravovali rozestavení nábytku, barvy stěn, místo pro každou věc. Lucie byla pravá žena, takže představa těch něžných drobností a intimních rodinných obrázků každodenního života ji mnohdy dojímala až k slzám. Okoušeli skvělých tichých radostí budoucího rodinného života... A přece oba věděli, že nic z toho se nestane: Petr to tušil z vrozeného pesimismu a Lucie z jasnozřivosti lásky, která věděla, že jejich sňatek není prakticky možný... Právě proto spěchali užít manželského života aspoň ve snění. A jeden druhému zatajoval své přesvědčení, že je to jenom sen. Každý z nich se domníval, že jen on zná toto tajemství, a rozněžněle dbal, aby nijak neporušil iluzi svého druha. Když tak dosyta užili bolestných slastí nemožné budoucnosti, pociťovali únavu, jako by vše opravdu byli prožili. To pak odpočívali, sedíce v besídce ověnčené suchými popínavými rostlinami, v nichž slunce rozpouštělo zmrzlou mízu; Petr opíral hlavu o Luciino rameno a oba v zasnění poslouchali šumění země. Mladé březnové slunce si pod letícími mraky hrálo na schovávanou, smálo se a znovu se schovávalo. Jasné paprsky a tmavé stíny letěly po rovině jako radosti a smutky v duši. "Lucie," zeptal se najednou Petr, "copak si nevzpomínáš? Je tomu dávno, velmi dávno... Už jednou jsme takto byli..." "Ano," řekla Lucie, "máš pravdu. Všechno, všechno to poznávám... Ale kde jsme to tenkrát byli?"