0
0 z/m

kapitola 14 strana 2

A bavili se vymýšlením, v jakých podobách se znávali ve svém dřívějším životě. Už jako lidé? Možná. Ale to pak dívkou byl tenkrát jistě Petr a Lucie byla milencem... Jako ptáci vysoko ve vzduchu? Když byla Lucie ještě malá, matka jí říkávala, že je divoká husička, která k nim slétla komínem: ach, ulomila si při tom křídla... Ale nejraději snili o tom, že se znávali v elementárních plynných podobách, které se navzájem pronikají, zaplétají se do sebe a opět se rozplétají jako závity snu nebo dýmu: jistě se znávali jako bílá oblaka splývající spolu vysoko pod nebeskou klenbou, jako hravé vlnky, jako déšť padající na zem, jako rosa v trávě nebo jako semena z pampelišek, volně plující vzduchem... Ale vítr je odnáší. Jen ať nezavane znovu a ať se sobě již navěky neztratíme! Ale Petr řekl: "Já myslím, že jsme se od sebe neodloučili nikdy; stále jsme byli u sebe, stejně jako teď, bok po boku; spali jsme jen a měli jsme sny... Chvílemi se probouzíme... Jen tak zlehoučka... Cítím tvůj dech, tvé líce u své tváře... S velikou námahou k sobě přibližujeme ústa... a znovu usínáme... Miláčku, miláčku, jsem zde, držím tě za ruku, nepouštěj se mě! Teď ještě nepřišla hodina, jaro vystrkuje sotva špičku zmrzlého nosu." "Stejného, jako je tvůj," smála se Lucie. "Už se brzy probudíme v krásném letním dni..." "Budeme krásným letním dnem," řekla Lucie. "... Vlahým stínem pod lipami, sluncem mezi větvemi, zpívajícími včelami..." "... Broskví na stromě a její vonnou dužinou..." "... Poledním odpočinkem ženců a jejich zlatými snopy..." "... Lenivými stády pasoucími se na louce..." "... A večerem při západu, tichém jako rybník posetý květy, průzračným světlem proudícím nizoučko nad rovinou polí." "... Budeme vším," řekla Lucie, "vším, co bude dobré a slastné vidět a mít, líbat, jíst, do ruky brát a vdechovat... Ostatní necháme tamtěm," dodala a ukázala na město a na jeho oblaka kouře.