0
0 z/m

kapitola 14 strana 3

Zasmála se, objala milence a řekla: "Pěkně jsme zazpívali to své dueto, co říkáš, příteli Pierote?" "Ano, Jesiko," přisvědčil Petr. "Chudáčku Pierote," pokračovala, "nehodíme se dobře na tento svět, neboť lidé umějí zpívat už jenom Marseillaisu." "Kdyby to aspoň uměli!" řekl Petr. "Zmýlili jsme se ve stanici. Vystoupili jsme příliš brzy." "Bojím se," řekl Petr, "že příští stanice by byla ještě horší. Dovedeš si nás, má drahá, představit v budoucím společenském zřízení, v onom slibovaném úle, kde již nikdo nebude mít právo žít jinak než ve službách včelí královny nebo republiky?" "Klást od rána do večera vajíčka jako strojní puška nebo piplat se od rána do noci s vajíčky cizími... no pěkně děkuji!" smála se Lucie. "Ale Lucie, ty zlá, jak ošklivě to mluvíš!" řekl Petr a smál se. "Ano, vím, že mluvím špatně. Nejsem dobrá na nic. Ani ty, můj milý, nejsi na nic. Na vraždění nebo na mrzačení lidí ve válce máš schopnosti stejně malé jako já na to, abych je sešívala (jako ty ubohé koně rozpárané při býčích zápasech), aby mohli posloužit při nejbližší řeži. Jsme tvorové zbyteční, nebezpeční, máme směšné a zločinné přání žít jenom proto, abychom milovali ty, jež milujeme, svého drahého miláčka, své přátele, dobré lidi a malé děti, krásné denní světlo a také dobrý bílý chléb a vůbec všechno, co je krásné a dobré na zub. To je hanba, hrozná hanba! Styď se za mne, Petře! Ale budeme důkladně potrestáni! Nebude pro nás místo v té pilné, bez oddechu pracující státní továrně, kterou se brzy stane celá země... Ještě štěstí, že pak už tu nebudeme!" "Ano, to je opravdu štěstí!" řekl Petr... Spokojen a rád skonám, vzácná paní má, padne-li na mne v tvé náruči smrti stín; vždyť největší ctí by bylo líbat tě a přitom duši vydechnout v tvůj klín. "Tak ty takhle, miláčku! To jsou mi pěkné způsoby!"