0
0 z/m

kapitola 15 strana 2

Petr a Lucie viděli stín, jenž se blížil k městu, jakoby z návrší. Protože byli ještě stále zahaleni paprsky své lásky, očekávali konec krátkého dne svého života bez bázně. Budou teď v noci smrti dva. Jako večerní klekání jim ve vzpomínkách zněla slastná zádumčivost krásných Debussyových akordů, jež tak milovali. Hudba vyhovovala potřebě jejich srdcí více než kdy jindy. Bylo to jediné umění, jež se stalo hlasem osvobozené duše za záclonou tvarů. Na Zelený čtvrtek šli, Lucie zavěšena do Petra a tisknouc mu ruku, po předměstských cestách, smáčených deštěm. Po zmoklé rovině se honily poryvy větru. Nevšímali si ani deště, ani větru, ani ošklivosti polí a blátivé cesty. Usedli na nízkou zahradní zídku, jíž se nedávno kus zřítil. Pod Petrovým deštníkem, který chránil sotva hlavu a ramena, Lucie, nohy majíc volně svěšeny, ruce zvlhlé a nepromokavý plášť zmoklý, dívala se, jak kapky padají jedna za druhou. Kdykoli vítr pohnul větvemi, drobná prška kapek zabubnovala "klop! klop!" Lucie byla zamlklá, usměvavá, klidně rozzářená. Oba je naplňovala hluboká radost. "Proč se máme tak velice rádi?" zeptal se Petr. "Ach Petře, jistě mě nemáš rád velice, když se ptáš proč." "Ptám se tě proto, abych od tebe slyšel to, co vím stejně dobře jako ty." "Ty chceš, abych tě chválila, abych ti řekla, proč tě mám ráda. Ale toho se nedočkáš, neboť víš-li ty, proč tě mám ráda, já to nevím." "Ty to nevíš?" zaraženě se zeptal Petr. "Nevím! (V duchu se smála.) A naprosto to nepotřebuji vědět. Ptáme-li se, proč je to nebo ono, znamená to, že si tím nejsme jisti a že je to špatné. Teď, když miluji, neznám již žádné proč! Již žádné kde, neboť, nebo, jak! Má láska prostě je, opravdu je. Na ostatním mi nezáleží." Jejich tváře se políbily. Déšť toho využil, vklouzl pod nemotorný deštník a poškádlil je svými prsty po vlasech a po lících; jejich semknuté rty vsály studenou kapičku. Petr řekl: "Ale co ti ostatní?" "Kteří ostatní?" "Ti ubožáci," odpověděl Petr. "Všichni ti, kteří nejsou námi?"