0
0 z/m

kapitola 15 strana 3

"Ať dělají totéž, co my! Ať milují!" "A jsou milováni! To, Lucie, nemůže každý." "I může!" "Nemůže, Lucie. Neznáš cenu daru, který mi dáváš." "Dávat své srdce lásce, své rty milenci, to je přece totéž jako dávat oči světlu; to není dávání, to je braní." "Ale mnozí lidé jsou slepci." "My je nevyléčíme, Petříčku. Dívejme se místo nich!" Petr se odmlčel. "Nač myslíš?" zeptala se ho. "Myslím na to, že toho dne velmi daleko od nás, a přece tak blízko, vytrpěl hrozná muka a umřel Ten, jenž přišel na svět uzdravovat slepce." Lucie ho vzala za ruku: "Ty v něho věříš?" "Ne, Lucie, už nevěřím. Ale zůstává navždy přítelem všech, jež někdy přijal u svého stolu. A ty? Ty ho znáš?" "Velmi, velmi málo," odpověděla. "Nikdy mi o něm nikdo nevypravoval. Ale miluji ho, třebaže ho neznám... Neboť vím, že také on miloval." "Ale jinak než my." "Proč jinak? My, my máme jenom ubohé, malé srdíčko, a to je schopno milovat jenom tebe, má lásko. On nás miloval všechny. Ale láska je to stále táž." "Nechtěla bys, abychom zítra šli uctít jeho smrt?" zeptal se Petr vzrušeně... "Slyšel jsem, že v chrámu svatého Gervasia bude krásná hudba!" "Ano, ráda bych s tebou šla do kostela v takový den. Vím jistě, že nás uvítá laskavě. A budeme-li blíž u něho, budeme také blíž u sebe." Oba mlčí... Prší, prší, prší. Stále prší. Stmívá se. "Zítra v tento čas už tam budeme," řekla. Mlha pronikala do kostí. Lucie se mírně zachvěla. "Není ti zima, miláčku?" znepokojil se Petr. Vstala: "Ne, není. Všechno je pro mne láskou. Miluji všechno a všechno mě miluje. Miluje mě déšť, miluje mě vítr, to šedivé nebe i ta zima - i můj drahý, milý Petr."